„Můj příběh je úplně obyčejný, nevidím na něm nic překvapivě jiného. Mám pocit, že takových jako já je tisíce,“ bagatelizuje už po vyhrané bitvě s hlukem pan Martin.
Ptám se tedy, jak to s panem Denisem začalo? „Úplně nevině,“ odpovídá pan Martin. „Žiji v Praze již od studií, nejdříve jsem bydlel na strahovských kolejích, to byl bugr. Tak studenti to mají prostě na háku. Po studiích jsme si s kamarády pronajali panelákový byt. Nebylo to nic moc. Žilo nás tam v 4+1 asi 6. Po mejdanu i 20. Sousedi nás měli opravdu „rádi“. Často některý z nich přišel a zanadával si, snažil se ukočírovat naši mladistvou, nerozvážnou morálku. Nebo mě některý z nich, většinou vedle nás bydlící pan Stejskal, potkal na chodbě a z očí do očí „vysvětlil“, co si o tom našem mejdle myslí. Nějak jsem to tehdy neřešil, bylo mi to jedno. Samozřejmě do té chvíle, než jsem poznal Zuzku, zamiloval se a začal uvažovat o založení vlastní rodiny. Zuzka je Pražačka, chtěla v Praze kvůli rodině zůstat, já se zpátky do Semil stěhovat nechtěl, takže jsme zvážili pro a proti a koupili jsme panelákový byt na Severním městě. Zuzka to neměla daleko k rodičům, a ještě k tomu jsme bydleli kousek od výpadovky na dálnici D10, směr Liberecko. Strašně jsme se na to těšili. Jenom my dva na celých 74 m2. Byl to sen. Trávil jsem hodně času v práci, někdy i pozdě do noci, takže už jsem tak často nevymetal večírky, ale těšil se domů, že se do růžova vyspím. Zuzka na mě často dlouho do noci čekala u televize. Taky jsem jí kolikrát přistihl spící u té zapnuté bedny. No žili jsme si v pohodě. Se Zuzkou mi bylo dobře, a tak se rok s rokem sešel a náš byt jsme obývali i s naším prvorozeným Martínkem. Zuzka byla šťastná a já nakonec taky. Co nám ale začalo vadit? Náš soused Denis. No jo, jmenoval se tak. Už předtím měl přezdívku podle toho filmu „Denis postrach okolí“ a věřte, že se toho sakra držel. Zdědil byt po babičce. Sousedka říkala, že ho tam vlastně viděla až po tom, co babička zesnula.
Denis nás denně trápil nadměrným hlukem. Pouštěl si nahlas televizi, hudbu a kamarády. Cokoliv šlo zesílit, přidal na síle. Čímkoliv by nás mohl potrápit, s gustem si s námi pohrával. Nic nepomohlo. Čím víc jsme ho upomínali, tím víc jako by se snažil ukázat, kdo je tady pánem. Večírky Denis naprosto miloval. Už jsem měl pocit, že se mi mé chování z mládí vrací jak bumerang.
Zuzku to trápilo mnohem víc. Přes den běhala kolem syna a v noci se moc nevyspala, krom toho, když malému rostly zoubky, trápil nás nejen jeho pláč, ale i výrostek Denis. Hlavně mi došlo, že jestli je Denisovi 21, tak nás čeká ještě dlouhých min. 6 až 8 let než Denis „dostane rozum“. Uvažoval jsem podle rčení „podle sebe, soudím tebe“. Tak nějak to bylo i se mnou.
Byt jsme koupili s tím, že v něm těch 5 až 7 let vydržíme. Měli jsme ho s výhodnou hypotékou, se kterou nám pomohla Zuzky máma. A byt nám plně vyhovoval, kousek od stanice metra, v zástavbě, s veškerou občanskou vybaveností. Zkrátka jsme boj s Denisem nehodlali vzdát. Blížilo se léto a Zuzka měla odjet na celé léto se svou mámou chalupařit. Čekala nás rekonstrukce dětského pokoje. Domluvili jsme se, že pokud najdeme nějaké vhodné řešení odhlučnění, vrhneme se do rekonstrukce většího rozsahu. Hledal jsem si na internetu. Našel jsem vícero řešení, ale u všech mě odradilo o kolik prostoru přijdu, když odhlučnění realizuju. Krom toho jsem dostával pořádný vztek i na Denise. On hlučí a já musím zaplatit za jeho hluk. Zuzka mě uklidňovala. Nemá ráda, když mě něco rozčiluje. Jenže už jsem nevěděl, jak se s danou situací popasovat a termín rekonstrukce se neúprosně blížil. Náhodou jsem narazil na časopis, ve kterém byla reklama na desky vysypané pískem. Přišlo mi to moc jednoduché, než aby to byla pravda. Říkal jsem si, za to nic nedáš, když si pozveš technika. A tak se i stalo. Zavolal jsem panu Říhovi do Brandejsa, do firmy CIUR. Důkladně mi vysvětlil, na jakém principu desky fungují. Technicky jsem tomu rozuměl, ale zajímalo mne, jakou část pokoje si řešení zabere. Nejjednodušší řešení se zakládá na 4 cm. Nakonec jsem šel do řešení, které zaujímá na hloubku 7 cm, ale odhluční mnohem více. Odhlučnění je za pomoci dřevěného roštu s deskou WOLF. Ta je ještě vyplněná křemičitým pískem. Toto řešení jsme zvolili v dětském pokoji, včetně podhledu, to jen do budoucna, kdyby se nějaký Denis chtěl nastěhovat nad nás. Řešení s minimálním obložením 4 cm jsme zvolili v části chodby a do ložnice a obývacího pokoje. Vše probíhalo podle plánu. Sice jsme nakonec finišovali, ale na poslední chvíli se celá rekonstrukce zdařila. A jak to bylo s hlukem po rekonstrukci?
Tak Denise s jeho halekačkama moderních hitů jsme sice vnímat nepřestali, ale když srovnám život bez desek a po instalaci řešení WOLF deskou od CIURu pak je to jako nebe a dudy. Naprostá spokojenost. V noci se Martínek klidně vyspinkal, a i Zuzka měla lepší spaní. Dokonce říkala, že si bude muset ráno dávat budíka, když už jí nebudí soused Denis. Odhlučnění nám prostě zpříjemnilo život.
Dneska jsme rádi, že je byt odhlučněn. Denis už vedle nebydlí, asi si našel taky nějakou tu Zuzku a zklidnil se. No nad nás se nastěhovala mladá slečna s přítelem, tak čekáme, jaký život bude pod nimi. Prozatím jsou to slušní a klidní mladí sousedé. Váš životem odhlučněný Martin.
